Valašské FOLKROCKOVÁNÍ

I když byl tento fesťáček trochu ve stínů větších, které se tento víkend zrovna konaly (Trnkobraní, Trutnov open air, Hodokvas, More Than Fest), zájem diváků byl obrovský . Dobrých patnáct stovek hudebních labužníků středního věku se přišlo podívat do Valašské dědiny na známé i neznámé tváře show businessu.
Celé toto hudební divadlo rozjela americko-česká partička Shoenfelt v čele s charismatickým Philem Shoenfeltem, který svým projevem vzdáleně připomínal Nicka Caiva či Lou Reeda. Muzikanti ale přicházející diváky moc nerozparádili, i když hráli slušně. Posluchači se spíše věnovali stánkům se žrádlem, aby náhodou nechytli anorektický záchvat či valašské slivovici, aby se na nich neprojevily abstinenční příznaky. Někteří závisláci taky úporně hledali vhodný úkryt pro svou tabákovou nemoc. V celém areálu bylo totiž zakázáno kouřit, protože dědina je celá dřevěná a kdyby nedej bože chytla, tak by asi museli přiletět i hasiči z Řecka, aby z dřevěnic zbyly aspoň základy. Konečně první zákaz, který mi nevadil. Naopak. Ale zákaz nezákaz. V amfiteátru se hulilo jak na sjezdu sádrových ježků.
Po tomto mezinárodním kvartetu vystoupila kapela Snoo. Čteno Kapela snů. Takové odpolední zpestření, které na mně nepohnulo ani brvou. Kapela hrála námořní reagge, které v rychlejších pasážích přecházelo až do boogie-woogie. Přilákali však na plac pod pódium první fanynku, která neúnavně odtančila celý jejích hudební set. (asi vnučka band leadera)
Další zahraniční skupina, která dorazila na fest až zpoza oceánu, byla kubánská Santy Y Su Son De Cuba. Toto seskupení, hrající afro-latino-salsové rytmy, už pod pódium přilákalo více hudebních nadšenců, kteří zjevně nebyli rodinní příslušnici. A mi naopak dovolili v klidu odejít stát lajnu na pivo.
Po těchto kubáncích si rozbalila své hudební nástroje skupina Precedens Martina Němce s Bárou Basikovou za mikrofonem. Kapela, která vznikla už na počátku osmdesátých let minulého století a z jejíž původní sestavy zůstal jen Martin Němec, odehrála velice kvalitní hodinový koncert. Zazněly všechny zásadní hity z repertoáru Basic Beat a Precedens. Došlo i na skladby z nové desky Aurora. Škoda jen nekvalitního zvuku, který mistr zvukař míchal jak pejsek s kočičkou narozeninový dort, takže kytara nešla skoro slyšet a klávesy zněly jak porouchaný flašinet. Jediné, co bylo naprosto čisté, byl hlas Báry Basikové. A ta si jej ještě dolazovala slivovicí a vodkou s ananasovým džusem. Musím uznat, že taky kvalitní a ocenitelný výkon.
Od třičtvrtě na jedenáct se už ale na pódiu představili reunionování B.S.P. Skupina složena ze samých hvězdných muzikantů v čele s kytarovým virtuózem Michaelem Pavlíčkem a hlasovým bohem Kamilem Střihavkou. Dle mne je B.S.P. nejlepším českým combackem tohoto století. Play list se skládal z největších hitů skupiny včetně „I Don´t Know“ a „Země vzdálená“. U této skladby bych ale vytkl Střihavkovi jeho zpěv. Nejenže ve výškách nestíhal (nápomocny mu byly vokalistky a až nepřirozeně nahalovaný hlas), ale z refrénu, nejtěžší části celé skladby, udělal Caruso show. Bohužel šáhl hodně vedle, protože vybraný zpěvák pěl jak zhulený dřevorubec na toaletě.
Ještě bych vyzdvihl bubeníka Miloše Mayera, který své škopky opravdu ovládal. V jeho hraní byl cítit drive a přesná rytmika, podle které by se mohly štelovat i Rollexky. Předvedl i velice zdařilé sólo na bicí, do kterého začlenil i část skladby Refuse - Resist od Sepultury. Mistr Pavlíček si ale umí vybrat spoluhráče…
A jelikož je diváci nechtěli hned tak pustit domů, přidal Pavlíček a spol hit All Right Now od Free. Super koncert.
Ale to ještě nebyl konec sobotního hudebního klání. Na pódium nastoupila další legenda. I když značná část popově laděných fanoušků amfiteátr po B.S.P. opustila, undergroundové jádro posluchačů zůstalo. V Rožnově se po dvou létech zase objevili Plastic People of The Universe. Kapela, která již existuje bezmála 38 let, ale která díky nelibosti komunistického režimu mohla oficiálně vystupovat až po revoluci, zahrála přesně to, co se od ní čekalo. Jejích hudba je postavena na nezkresleném pohledu na svět, který nás obklopuje a který svou každodenní ničemnou touhou určitých jedinců vraždí naší svobodu a poznání. Jejích koncert byl přesně v tomto duchu. Nekomfortní, nemorální ale kvalitní.
Samozřejmě, že zazněly největší skladby Plastiků, včetně Magických nocí, které byly jakousí tečkou za rockovým večerem.
K organizaci festivalu nemůžu nic namítat. Snad jen malé množství pivních stánků, což způsobilo některým žíznivcům dehydratační stav a jedna toaleta, která určitě nestačila posloužit tolika návštěvníkům. Hrozilo pak prasknutí močového měchýře u těch šťastných, jež dostali včas svůj mok.
Ale jinak fungovalo vše na jedničku a i securiťáci se usmívali. Příští ročník si určitě nenecháme ujít.

FaceBook